Tradice původních obyvatel Sibiře

Kapitola o tom, jak početné národnosti původních obyvatel Sibiře uchovávají tradice a zvyky svých předků...

Sibiř je jedinečný region Ruska, který uchvacuje svou rozlohou, přírodním bohatstvím, historií a rozmanitostí etnických kultur. Na rozsáhlém území od Uralu až po pobřeží Tichého oceánu žije přibližně 36 původních národů. V minulosti žily místní národy v malých osadách, postupem času získaly některé národy právo na samosprávu v autonomních oblastech, jiné vytvořily vlastní republiky v rámci nového Ruska – Jakuti, Burjati a Tuvinci. Každý národ má své vlastní jedinečné tradice, ale najdeme zde i mnoho společného. Dnes si povíme více o tradiční kuchyni, oblečení a svátcích původních obyvatel Sibiře.

Jídlo jako součást kulturního dědictví

Vzhledem k tomu, že osídlení Sibiře probíhalo především na březích řek a jezer, bylo pro všechny národy zvykem připravovat rybí pokrmy. Ryby se jedly syrové, sušené, solené, uzené. K exotickým rybím pokrmům patří stroganina a raskolotka, kdy se kousky mražené syrové ryby bohatě ochucují solí, kořením, cibulí a octem. Bajkalský omul se považuje za symbol sibiřského regionu.

V zimě byly v každém domě na stole vždy pelmeně. V době lovu je vyráběla celá rodina, pak je vystavovala mrazu a poté ukládala do plátěných pytlíků. Když lovci vyráželi do tajgy na lov, brali je s sebou, házeli je do vroucí vody a získali tak vydatný a chutný pokrm: to je takový sibiřský fast food.

Mezi další známá národní jídla patří maso na sibiřský způsob, burjatské posy, které navenek připomínají manty, a talkan, pokrm altajské kuchyně z pražených a rozemletých ječných zrn.

Národní oblečení: aby bylo příjemně a teplo

Sami Sibiřané o sobě říkávali: „Sibiřan není ten, kdo se mrazu nebojí, ale ten, kdo se před mrazem chránit umí“. Vzhledem ke specifickým přírodním, klimatickým a historickým podmínkám převládaly u původních obyvatel Sibiře složité soupravy oděvů, obuvi a pokrývek hlavy.

V drsných podmínkách severské zimy muže zachraňovalo teplé oblečení bez zapínání, kterému se říkalo „malica“. Bylo ušité z jelení kůže obrácené kožešinou dovnitř. Svrchu se nosila rovná široká košile ze světlé tkaniny a na ní sokuj, což byl dlouhý kožešinový hábit rovného střihu s kapucí a přišitými palčáky, rozšířený směrem dolů. Povinným doplňkem panského kostýmu byl opasek: k němu byly přišity kostěné ozdoby a zavěšena pochva. Hlavu mužů pokrývaly čepice ze sobí kožešiny, nakuchtarnice, nákrčník, lesovuška – rukodělné výrobky ze srolované vlny.

Ženy v zimě nosily široké dlouhé sobí kožichy. Lem, spodní část a rukávy kožichu zdobily kožešinové mozaiky a výšivky z korálků. Ve druhé polovině 19. století se rozšířila docha (dacha), ušitá z kůží psů nebo divokých koz, byla dlouhá, s objemným límcem a širokým lemem. Na dlouhou cestu se častěji volily tulupy –prostorné oděvy z ovčí kůže. Nejoblíbenější zimní obuví byly valenky, které se vyráběly z přírodní vlny.

V teplém období se oblečení mužů skládalo z dlouhé košile, která se převazovala opaskem, a kalhot-portů. Ženy nosily dlouhé plátěné košile s nabíraným límcem a širokými rukávy a přes ně sarafán zdobený stuhami, výšivkami a páskem. V závislosti na ročním období si ženy pokrývaly hlavu šátkem – vlněným, plátěným nebo hedvábným. O svátcích a oslavách nosily také starobylé ruské pokrývky hlavy - kičky a kokošniky.

Na konci 19. století se na Sibiři rozšířily oděvní inovace a tradiční oděvy postupně ustoupily do pozadí. U mužů byly v módě košile a saka, u žen sukně s halenkou a šaty.

Dnes lze národní kroje původních obyvatel Sibiře spatřit během festivalů a oslav etnických kultur.

Slavnost jako důležitý prvek kultury

Slavnosti a rituály původních obyvatel Sibiře se utvářely po dlouhou dobu. Mnohé z nich jsou spojeny nejen s pravoslavnými svátky (Vánoce, Velikonoce, Křest Kristův, Nejsvětější Trojice), ale také s pohanskými obřady: Slunci jsou zasvěceny například svátky Ivana Kupaly, sklizně a jarní rovnodennosti.

Za nejvýznamnější slavnost u Samojedu - prvních domorodých obyvatel Sibiře - byla považována Slavnost čistého čumu, spojená s koncem polární noci. Slavila se koncem ledna nebo začátkem února, kdy se na obloze po dlouhé době opět objevilo zimní slunce. O svátku se stavěl „čistý čum“, ve kterém šaman několik dní bez přestávky prováděl magické obřady.

Nejoblíbenější svátek Šorů, turkicky mluvícího národa žijícího v jihovýchodní části západní Sibiře, se nazýval Šačyg a připadal na dobu pohybu ledů. V této době se přinášely oběti, pomocí kterých lidé žádali duchy o pomoc při lovu nebo děkovali duchům, které uctívali. Druhý slavný svátek Šorů, Pajram, se slavil po skončení jarních polních prací v červnu.

Jedním ze slavných národních burjatských svátků je surkharban, což znamená „střelba na sur“. Slaví se na začátku července, kdy obyvatelé nejsou příliš zaneprázdněni domácími pracemi. V dávných dobách se v tuto dobu konaly šamanské modlitby za účasti věřících, dnes se tento svátek slaví na otevřeném stadionu se třemi druhy soutěží: lukostřelba, koňské dostihy a zápas.

Kultura každého národa je jedinečná a dnes si na Sibiři pamatují mnoho zvyků svých předků a snaží se je zachovávat. Věděli jste o takovéto pestrosti tradic původních obyvatel Sibiře?